fbpx
Motto: „Nejsem tím, co se mi přihodilo,ale tím,čím jsem se rozhodl stát“
„Nesnažte se být dokonalí, buďte úplní.“
Carl Gustav Jung

Krásný dobrý den,
dnes budeme hovořit o osobním pohledu na psychologii, navážeme na dřívější rozhovor s modelkou Ivčou Štokalukovou (celý dřívější rozhovor najdete zde: Dělejte naplno co Vás baví …)

Tímto tě Ivčo, vítám. Ahoj.
Dlouho jsme se neviděli, tak alespoň nyní Online.

Jak prožíváš dnešní dny? Co je u tebe nového?
Ahoj, myslím, že se mám v rámci možností vcelku dobře. Snažím se teď využít tohle „volno“ k tomu, abych se více věnovala věcem, které mě zajímají a na které doteď nebyl až takový prostor. Hodně se věnuji poruchám chování a také si rozšiřuji obzor v komunikaci s neslyšícími v rámci kurzu českého znakového jazyku.

Již dříve jsme se okrajově bavili, že jsi začala studovat psychologii. Jak si pokročila?
Psychologii se věnuji přibližně dva roky. Je to něco, co mi dává smysl, naplňuje mě to a otevírá mi to nejen nové cesty k poznání sebe sama, ale také možnost být oporou a pomocnou osobou ostatním.

Sám se o psychologii zajímám. Který směr ti dává smysl? Ať už jde o analytickou psychologii, alternativní nebo jinou.
Já sama sebe v tomhle ohledu nedokážu přesně zaškatulkovat. Sbírám si různé poznatky z řady směrů, které mi dávají smysl a rezonují s mojí osobou a tím si tvořím vlastní cestu. Za mě osobně nelze člověka začlenit do jasně definované kategorie a podle toho k němu přistupovat jedinou určitou metodou. Proto sbírám informace z různých směrů, které mi jsou blízké. Jde o široký záběr, ze kterého se pak snažím tvořit vodítka a odrazové můstky pro to, jak danému člověku pomoci. Bachovy esence jsou mojí cestě blízké proto, že já osobně vycházím z toho, že v přírodě je lék na všechno, stačí ho jen najít. Hodně mě zajímá i muzikoterapie, té bych se chtěla v budoucnu věnovat více a směrovat tak i své studium. Nejde jen o to, že mi je hudba velice blízká, mám hlavně pocit, že tyto směry dokáží ukázat člověka v plné čistotě, bez obranných mechanismů, slovních výhybek atd. Myslím si, že dokáží více zobrazit vnitřní svět než jen pouhá slova.

Tomu rozumím, co byl ten hýbatel, co tě k tomu přivedlo (k psychologii)?
K psychologii jsem si poprvé „přivoněla“ když jsem přibližně před šesti lety dělala akreditaci na pracovníka v sociálních službách a musím říct, že jak se říká o lásce na první pohled, tak v mém případě to platilo dvojnásob. Od začátku jsem k tomuto oboru cítila velkou sympatii, i když je pravdou, že čím víc se člověk noří do zákrut lidské psychiky, tím víc tam naráží sám na sebe, což je samozřejmě také nedílnou součástí toho všeho. V rámci mé osobní cesty se snažím pracovat se sebou, se svým vlastním Já. Tím myslím to, že mnoho psychických potíží se dá zkusit řešit vlastními silami nebo za pomoci nějakého vhodného odborníka. Tím se můžeme vyhnout aktuálnímu trendu na vše okamžitě předepisovat medikaci. Nemluvím samozřejmě o vážných lékařsky potvrzených stavech, kdy je to nutná a mnohdy jediná cesta, jak zvládnout závažné psychické onemocnění. Dnešní doba ale obecně volí rychlá a na první pohled jednoduchá řešení, které jsou v oblasti psychických onemocnění často reprezentována tzv. „zázračnou pilulkou“ která nás hned a rychle všeho zbaví. Ale v řadě případů je to na úkor kvality a dlouhodobosti daného řešení, a to nemluvím o vnitřním dobrém pocitu, že jsme něco zvládli sami, který nám může být velmi nápomocný při zlepšení psychické kondice. Já tedy, když to jde, volím cestu relaxace, dechových cvičení a jiných technik práce sama se sebou. Také můžeme využít jeden mocný nástroj, který máme všichni k dispozici, a to jsou naše hormony – dopamin, endorfin, oxytocin a serotonin. Tyto hormony jsou součástí úžasných chemických reakcí v našem mozku a ovlivňují, jak se cítíme, jakou máme náladu, jak spíme a mnoho dalšího. A proč říkám, že je to mocný nástroj na cestě k řešení našich psychických problémů? Možná to některé z vás překvapí, ale když víme jak na to, můžeme sami a zadarmo produkci těchto hormonů ovlivnit a zlepšit tak psychickou rovnováhu v nás.

V dřívějším rozhovoru jsi vzpomenula Terapeutický výcvik. Pověz nám o tom více.
Terapeutický výcvik mě čeká v rámci budoucích dní a týdnů. Myslím, že by to měla být zásadní součást jakéhokoli studia, ať už jde o vysokoškolské obory, zájmová studia či akreditace v rámci MPSV. V tuto chvíli nemohu říct vlastně nic moc víc, protože jsem jím ještě neprošla. Snad jen, že to bude intenzivní, přínosné a moc se těším.

S kým nyní pracuješ? A co to obnáší?
Momentálně pracuji jako chůva v dětské skupince s maličkými dětmi ve věku od 2 do 3 let. Proč zrovna děti? Musím přiznat, že primárně jsem se na děti nezaměřovala, ale tahle práce se mi naskytla a já jen chytila příležitost pevně do svých rukou. Jsem vděčná, že se to podařilo. Práce s dětmi je sice větší fuška, než se zdá, ale je to krásný. Malinké čisté dušičky, které se projevují spontánně tak jak to cítí beze strachu z toho, co si o tom myslí okolí. Ohledně problémů, které v tuto chvíli zažívají děti, je to velice různorodé. Myslím, že se to hlouběji dotýká starších kategorií, než se kterými mám tu možnost pracovat. Některé děti trpí velkým nedostatkem sociálního kontaktu, naopak jiné mají ze sociálního kontaktu strach vzhledem k „masáži“ z médií, která vyvolávají často až paniku. Jiné děti zase trpí tím, že nemají žádné alternativy k činnostem, které je baví a teď je nemohou dělat. Je to opravdu hodně individuální a nedokáži ani zdaleka nastínit veškerou širokou škálu toho, co dnes děti zažívají. Jaký to bude mít dopad bude opravdu pozorovatelné až s odstupem času.

Kdyby naši čtenáři chtěli studovat psychologii, co je nejvíce potřeba a proč?
Mít praxi je potřeba.
Směrů a způsobů je spousta, jak už jsem nastínila v textu kousek výš, je možné si vybrat vysokoškolský obor, studovat zájmově nebo v rámci různých akreditačních programů od MPSV. Z mého pohledu bych ráda zmínila jenom to, že je opravdu třeba poctivě studovat, pokud se tomuto oboru chci věnovat a chci pak určitým způsobem zasahovat do životů a vnímání lidí. Je opravdu nutné se vzdělávat, nejlépe v tom, co mi je blízké a co s mou osobou tzv. rezonuje. A zdůrazňuji to vzhledem k tomu, že existují i činnosti, které lze provozovat bez jakéhokoliv osvědčení. Lidská psychika je ale neskutečně křehká, složitá a snadno pak může dojít k tomu, že podobná „terapie“ navzdory nejlepší snaze nepomůže, v některých případech dokonce uškodí, pokud je vede člověk, který nemá žádné povědomí a znalosti a je pouze dobrým řečníkem. To samé platí u různých konkrétních forem terapie, v tomto ohledu je opravdu třeba nalévat si čistého vína a vědět, co je v mé kompetenci a co už nikoliv, rozhodně není žádná ostuda odkázat na někoho, kdo danou kompetenci má. Samozřejmě, co se pak týče zaměstnání v oboru, je to jako všude. Bez praxe je to vcelku těžké a jenom málo pracovních nabídek ji v podmínkách nevyžaduje.

Vzhledem k tomu, že jsme nyní již „nějaký pátek“ vystaveni stresu, co bys nám na závěr doporučila?
Být svým způsobem reálně střízliví. Je důležité neopíjet se rohlíkem a neopakovat si stále dokola, jak všechno bude za chvíli zase stejné jako dřív – přece jenom, už si to říkáme rok a hlava tomu nevěří. Stejně tak nemá smysl propadat zbytečné skepsi. Nejlepší je si přiznat, jak se věci mají včetně toho, jaký to má na nás osobně dopad a zároveň aktivně hledat alternativy toho, co teď můžu dělat. Je důležité nestagnovat na jednom místě a tam pouze vyčkávat, kdo nám kdy něco dovolí. Možností je i tak spousta, jen je chtít vidět. Pokud se vysloveně necítíme dobře a cítíme, že potřebujeme pomoci, chce to se nebát a nestydět se si o pomoc říct. Všichni jsme v tomhle více či méně na stejné lodi. Již jsem zmínila „hormony štěstí“, které si může obstarat každý z nás ať už procházkou, meditací, péčí o sebe, dokončením nějakého úkolu, hraním si se psem nebo jen obyčejným objetím s někým blízkým. Jsou to malé velké věci, drobnosti, ale i obrovští hybatelé našeho prožívání, které si může snadno dopřávat každý z nás.

Úplně závěrem uvádím shrnutí „hormonů štěstí“ a jak si je zařídit
Dopamin „hormon odměny“
– dokončení úkolu, péče o sebe, jídlo, radost z malých vítězství
Serotonin „stabilizátor nálady“
– běh nebo meditace, procházky přírodou, plavání, jízda na kole, sluneční svit
Oxytocin „hormon lásky“
– hraní si s dítětem, hraní si se psem, objetí s někým blízkým, ocenění druhého, držení se za ruce
Endorfin „ tlumič bolesti“
– esenciální oleje, sledování komedie, hořká čokoláda, cvičení, smích

A i tímto si každý z nás může zlepšit prožívání našich úzkostí či jiných trablů, které nemáme sami, věřte mi. Hodně sil, hodně zdaru v malých i velkých vítezstvích nad sebou samými a také v neposlední řadě hodně zdraví. Děkuji, že jste dočetli až sem a děkuji i Tobě Mario za možnost odkrýt něco málo dalšího z mého světa, světa „mé osobní psychologie“.

Děkuji ti Ivčo za tvůj čas, rád jsem tě po delší době slyšel, alespoň online.
Přeji ti ať se ti daří. Milí čtenáři, děkuji za vaši přízeň a těším se u dalšího dílu rozhovorů.

Mario Sikora,
EFIAP, c**MoL, AHPS

Fotograf, Lektor a Geek

Email: info@mariosikora.cz
Web: www.mariosikora.cz

Čas od času novinky...

v emailové schránce. Již Vám neunikne žádné dění, jako první budete mít zprávy z blogu, informace o workshopech, slevách a nových akcích.

Odesláno! Potvrď odběr v tvém e-mailu.

Pin It on Pinterest

Share This