Krásný den přeji,
vítám vás u dalšího rozhovoru, tentokráte s baletkou Nelou Petrovou.
Nela se narodila kousek za Prahou, celý svůj dosavadní život strávila v Praze. V roce 2018 absolvovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Po škole začala dálkově studovat Karlovu Univerzitu a působila na volné noze v několika divadlech, mezi ně patří Černé divadlo Jiřího Srnce, Divadlo Hybernia, Opera Národního Divadla, a ve festivalových souborech Prager festival Ballet a CZECH ICE GROUP s.r.o. Aktuálně působí jako členka baletního souboru Severočeského Divadla.
Rád bych navázal na úvod, kde jsme zmínili především balet a tanec. Jak jsi s ním začala?
Tančit jsem začala už ve školce. Naši mě k tomu ale nijak zvlášť nevedli. Nikdo z mé rodiny k tanci blízko neměl. Z jedné taneční školy mi samotné učitelky doporučovaly přejít do lepší, až jsem nakonec skončila v Baletní přípravce ND. Vystupovali jsme tehdy ve velkých baletech, jako byl Louskáček nebo La Sylphide/Napoli na prknech Národního Divadla.
Paní profesorky baletní přípravky D. Špryslová a N. Sobotková mi řekly, že mám zkusit přijímačky na konzervatoř. Přijímačky jsem sice složila úspěšně, ale těžší pro mě bylo ustát si své rozhodnutí před rodinou, aby mě na konzervatoř pustila. Nakonec, po dlouhých rozmluvách, to byli naši, kteří můj sen přijali, pochopili a podpořili mě. Před celým světem mé rozhodnutí hájili, ač si sami nebyli jistí, zda je to pro mě to nejlepší.
Rozumím, nasnadě přichází otázka, co jsi pro to musela obětovat?
Na konzervatoři – tedy v době, kdy jsem ji já studovala – existoval úplně jiný svět než venku. V deseti letech se dostane dítě do prostředí, kde za sebe bere obrovskou zodpovědnost. Pracuje tvrdě od rána do večera pro sen, který si zvolilo. Škola končí pozdě a vzhledem k fyzické i psychické námaze je člověk rád, že se dostane brzy do postele. Tehdy přichází první oběť – dětství. Dítě tam rychle vyroste, přeskočí tak ale bohužel mnoho podstatných situací v následujícím vývoji.
Co se týče dalších obětí, vnímala jsem to tak, že jakmile jsem svému snu obětovala něco pro mě důležitého, bylo pro mě o to těžší neobětovat víc. Když už, tak pořádně přeci, nebo ne? Poprvé jsem si rozdílnost našeho světa uvědomila ve svých třinácti letech. Byla jsem tehdy na srazu své základní školy. Bývalé spolužáky jsem neviděla tři roky, tyhle tři roky byly ale delší, než jsem je doposud vnímala. Připadalo mi, že vzhledem k fyzické zátěži, kterou na škole máme, jsem oproti ostatním vůbec nevyrostla ani nevyspěla. I sociálně byli dále než já. Uvědomila jsem si, že jsem se v těch svých deseti letech zasekla. Od té doby jsem se snažila udržovat kontakt s kamarády z různých sfér, abych neztratila přehled o tom, jaké jsou možnosti žití. Vzhledem k časové náročnosti konzervatoře mi byly vysvobozením sociální sítě, bez nich bych nikdy nedokázala udržovat kontakty s lidmi, o které jsem stála.
Určitě to bylo náročné. Co bys doporučila dívkám, které chtějí začít s baletem?
Každý máme svůj způsob, jak se s věcmi, které se nám cestou přihodí, vyrovnáme. Přála bych dívkám, které s baletem chtějí začít, snad jen, aby byly vždy statečné a dělaly vše nejlépe, jak mohou, ale ne lépe…
Již během našeho focení jsi zmínila roli v muzikálu Popelka na ledě. Prozraď nám k tomu trochu více.
Role v muzikálovém představení na ledě mi přistála docela náhodou. Myslím, že každá role je tak náročná, jak se k ní postavíte, je čistě na vás, co pro ni uděláte a kolik času strávíte svou přípravou. Je ale dobré si včas uvědomit, že veškeré vaše jednání je zároveň vaší vizitkou. Byla to pro mě nová zkušenost. CZECH ICE GROUP s. r. o. je velká společnost a představení Popelka na ledě uvádí už od roku 2011. Už tento fakt ve mně budí respekt a vděčnost, že jsem dostala příležitost vystupovat s nimi. Ocitla jsem se v prostředí, ve kterém se pohybuje mnoho osobností, kterých si vážím. Ať už jde mimo jiné o autora, režiséra a scénáristu představení Jindřicha Šimka, který působil několik let jako člen baletního souboru Státního divadla v Ostravě nebo o Zuzanu Savkovou, po které jsem “zdědila“ tuto roli, a která vždy byla a bude mým velkým vzorem.
Tančení samo o sobě tak náročné nebylo, na škole vás něco naučí a vy tak máte materiál, s kterým můžete pracovat. Těžší bývá to všechno okolo. Musí z vás být něco cítit a nikdo vám nepoví, co to je. Ve svých jednadvaceti letech se přiznám, že s tím ještě stále úplně stoprocentně neumím, někdy se to povede a jindy to prostě není to ono.
Další věcí, co vás na škole nemohou naučit, jsou nepsaná pravidla, která existují v každé společnosti, skupině, partě či domácnosti. Nikdo vám je nepoví, ale nechovat se podle nich je neslušné. Mezi lidmi, ke kterým jsem se díky Popelce dostala, naštěstí, panuje rodinná atmosféra. Na mnoho věcí jsem se proto mohla zeptat a předejít tak nepříjemným situacím, které by mohly vzhledem k mému mládí a zatím stále čerstvým zkušenostem nastat.
Popelka mě také naučila, jak se líčit. Vzhledem k tomu, že má předchůdkyně Zuzanka působí nyní i jako divadelní maskérka, vytvořila si dokonalé labutí líčení. Bylo tedy na mě, abych její roli zvládla i v tomhle ohledu. Velmi mi tenkrát pomohl můj přítel, který se věnuje sochařství. Pomocí videohovoru mi radil, kam na obličej si mám nakreslit kterou čárku. 😀 Po tomto tutoriálu jsem nakonec vylezla na jeviště a odtančila své první představení z celé sezóny. Od té doby se líčení bojím o něco méně, což se mi bude hodit v mých následujících rolích.
K tvé práci určitě patří cestování. Jak jej nyní vnímáš? Co ti přináší?
Na volné noze jsem měla větší možnosti cestovat než jako členka baletního souboru. S Černým divadlem Jiřího Srnce jsem dostala příležitost strávit několik týdnů v Brazílii a Kolumbii. To bylo úžasné! S Prager Festival Ballett jsme jezdívali turné po Rakousku a Německu. Přesouvat se z místa na místo dennodenně může být pro někoho náročné, já ale dlouhé cesty miluji a stejně tak ráda se obklopuji velkou společností lidí. Mně takové zájezdy tím pádem naprosto vyhovují. Cestování vám ale znemožní soustavně se něčemu věnovat, na cestách je totiž život vždycky trochu jiný. Momentálně jsem se tedy rozhodla ke stálému zaměstnání v Severočeském divadle. Po roce a půl naprosté svobody chci zkusit dát svému životu zase trošku řád, dokud jsem ještě dostatečně mladá, pružná a přizpůsobivá.
Pracuješ nyní jako členka baletního souboru. Jak vypadá tvá nová práce, nebo na co se těšíš?
Vzhledem k současné epidemické situaci jsem do svého nového života zaměstnance na plný úvazek ještě nedokázala dokonale vplout. Díky své povaze si ale nemyslím, že se toho v mém životě příliš mnoho změní. Těším se na každodenní tréninky a na tančení, jsem zvědavá a nadšená. Bývám plná energie, nedokážu chvíli posedět, potřebuji stále něco dělat a ideálně být neustále obklopena lidmi. Už během prvního měsíce v novém městě jsem se seznámila se spoustou lidí. Teď už si jen přeji, abych se do svého nového života mohla co nejdříve vrátit a konečně pořádně začít.
Na závěr, co bys chtěla sdělit našim čtenářům?
Je mi stále teprve 21, nepřišla jsem zatím na žádná velká moudra, a ty, kterými se řídím, se budou ještě dlouho krystalizovat, pokud je nezavrhnu úplně. Něčím si ale přece jen jistá jsem. Náš pan ředitel Jaroslav Slavický často mluvíval o pokoře. Dlouho jsem se učila, že být pokorným neznamená upozaďovat nebo podceňovat sám sebe, ale znát svou hodnotu a uvědomovat si své hranice schopností, zkušeností a vědomostí. Nemá to zas tak daleko od sebedůvěry. Pokud dokážeme být pokorní, získáme zároveň i sebeuvědomění a z něho pak plynoucí sebevědomí. Je to ale vlastnost, kterou není možné jednorázově získat, je třeba si ji neustále připomínat a snažit se se k ní přibližovat.
Nelo, děkuji ti za rozhovor.
Milí čtenáři, děkuji za vaši přízeň a těším se u dalšího dílu rozhovorů.
Mario Sikora,
EFIAP, c**MoL, EHPS, ER-ISF
Fotograf, Lektor a Geek
Email: info@mariosikora.cz
Web: www.mariosikora.cz