fbpx
Motto: Je důležitý být k neznámým laskaví. Usmívat se na ně a třeba se i usmějou zpátky.

Krásný den přeji,
vítám vás u dalšího rozhovoru, tentokráte s usměvavou Annie Adamcovou. Dnes si budeme povídat o jejím příběhu a cestě s IBD (z anglického inflammatory bowel disease, česky idiopatické střevní záněty), konkrétně s Crohnovou nemocí.

Ahoj Annie, těší mne, že jsi přijala pozvání na tento rozhovor.
Ahoj, děkuji moc za oslovení k rozhovoru. 🙂

Známe se společně již nějaký ten pátek a u řady společných akcí jsme nakousli tvůj život.
Začal bych tedy rovnou otázkou na tělo. Jaký byl zlomový okamžik v tvém životě?

Zlomový okamžik v mém životě byl to, že jsem měla po operaci střev a byla jsem dost na dně. Řekla jsem doma, že chci odejít ze školy, protože to pro mě byl a doteď je neuvěřitelný stres. Rodiče byli hodně dlouho proti, ale nakonec to pochopili, protože jsem vlastně díky tomu stresu a tlaku (systému) skončila právě na operačním sále.

Shůry mi po operaci byla poslána manažerka z brněnské pobočky Seznamu, Martinka, strašně hodná ženská! Vzala si mě pod křídla, protože chtěla pomoct. Hledala v té době asistentku na částečný úvazek, neb její stávající šla tehdy na mateřskou. Prvotně hledala nějakou holčinu třeba z děcáku, které by pomohla nakročit do pracovního života, jenže žádnou nešlo sehnat. Najednou z ničeho nic obdržela telefonát, který jí dal tip na mě. Tak jsme se sešly a já zůstala v úžasu. Na schůzku přišla neuvěřitelně pozitivní, energií nabitá bytost, kterou prostě chceš mít v životě. Plácly jsme si a od té doby jsem začala pracovat (i na sobě). Do té doby jsem byla takový antisociál, měla jsem problém zavolat do hotelu o rezervaci, natož komunikovat z cizími lidmi. V roli asistentky jsem to musela všechno překonat a naučit se to. Ona mě vždy koučovala a motivovala, proto jsem jí za to všechno doteď neskonale vděčná. Dokázala mě navést na cestu seberozvoje. Také díky ní jsem nyní tam, kde jsem. Když nastal můj čas odejít, začala jsem pracovat jako OSVČ. Nemám sice dodělanou školu, ale pracuji na sobě a je to stále čím dál lepší. Je pro mě nyní priorita, vydělat si sama na sebe a neřešit školu, ačkoliv mi to čas od času dává okolí dost sežrat. Jako OSVČ nyní pracuji primárně pro Partners jako administrativní myška, to mi jde nejlíp. Začala jsem se osamostatňovat postupně, avšak až koncem roku 2017 jsem se přestěhovala do Prahy. V Praze je to pro mě úplně jiné. Nemám tu rodiče, milovanou psí dámu, ani motorku, na které bych mohla občas pročistit hlavu. To mi chybí nejvíc, včetně přátel z Moravy – ty nesmím opomenout! Mám tu však báječného přítele, se kterým se to všechno táhne podstatně líp. 🙂

Když se vrátíme zpět do tvého dětství. Kdy u Tebe propukla nemoc?
Začala jsem mít vážnější problémy v 6 letech, samotnou nemoc mi diagnostikovali až v 8. Diagnostika trvala poměrně dlouho, protože v tehdejší době malé děti nebývaly až tak moc postižené Crohnovou nemocí. Začalo to střevními potížemi, včetně krvavých průjmů. Přidala se teplota, zvracení, křeče, únava. Zažívala jsem velké nechutenství, s tím se pak táhla i anémie. Všichni (krom rodiny) si dlouhou dobu mysleli, že mám anorexii, to je však to poslední, co bych kdy měla. 🙂
Lékaři tehdy říkali, že to může být dědičného původu, protože babička měla něco obdobného. U nás v rodině byly historicky problémy se zažívacím ústrojím. Spouštěčem u mě (a podle mě) bylo trauma, podle lékařů infekt (viróza). Predispozici pro danou nemoc má však člověk uvnitř sebe. Když mě máma ještě nosila v sobě, zažívala těžké období. To může mít na vývoj plodu/dítěte velký vliv. Dle mého názoru už v této fázi, tj. prenatálním období, ve mně klíčilo semínko nemocí. Do dvou let věku jsem byla zdravé dítko. Jakmile mě však máma přestala kojit, začaly se objevovat problémy – asthma, alergie. Poté propuknul Crohn…

Z mého pohledu je pro dítě stěžejní prostředí, ve kterém vyrůstá. Jak se k němu blízká rodina a okolí chová, jaké nasává vzorce chování od rodinných příslušníků, zdali má s nimi kvalitní, krásné vztahy. Samozřejmě je důležitá i strava a možnost se svobodně, zdravě projevovat. Já měla hezké dětství, ale něco jsem si sama také prožívala.

Skoro vůbec se nemluví o zátěží předků, ostatně je to celkem nové téma. Dostala jsem se k němu až samostudiem v Praze. Mí rodiče jsou vlastně poválečná generace, která si nesla různé zážitky z minulosti, nejen od svých rodičů. Válka a následně tehdejší režim těžce poznamenal hodně lidí. Myslím si, že na nás, na generace mladší, se to ať již vědomě nebo nevědomě přenáší. Ostatně dnešní doba sociálních sítí tomu nepomáhá, tam jsou zase úplně jiné tlaky a stresová zátěž. Nárůst nemocí stoupá, a je jen na nás, jak se k tomu postavíme a co s tím uděláme.

Neznám moc lidí, kteří by měli vyloženě dokonalý, bezstarostný život. Kteří by neměli v rodině nějakou stresovou zátěž. Předčasné úmrtí blízkého, rozvod rodičů, nedej bože násilí. Znám lidi, kteří si dokážou udržovat zdraví i v těžkém životním období, ale těch je pomálu.

Jaký vliv má Crohn v současné době na Tebe?
Největší vliv má na můj sociom – tedy na moje vztahy s rodinou, přáteli atd. Crohn je o tom, že ať se člověk v daný moment snaží sebevíc, kolikrát ho paralyzuje. Většinou tomu něco předchází – například stres nebo špatně zvolené jídlo. Jednoduše dostanu průjem, křeče a následuje únava. Často se mi stává, že musím rušit pracovní schůzky nebo nějaké akce s přáteli – a to je na tom to nejhorší. Já tam tak moc chci jít, chci si to užít, vidět svoje milované, ale krucipísek nemůžu, protože sedím (s prominutím) na hajzlu. Crohn dokáže nabourat přátelské vztahy, nemluvě o těch romantických. Mít o koho se opřít, je nejdůležitější.

Jako dítě jsem i zažila šikanu ve škole. Byla jsem takový outsider. Dost dětí mi říkalo, že to předstírám, že si to vymýšlím, dokonce tehdy i moje nejlepší kamarádka (která se se mnou bohužel od základky nebaví). To je na tom to nejhorší, že ne všichni lidi dokážou pochopit a přijmout fakt, že jsi nemocný. Natož se Ti přizpůsobit… Nemůžeš jednoduše přijít ze zdravotních důvodů, ne proto, že bys nechtěl.

V poslední době nejnepříjemnější situace byla, když jsme měli jít na večeři s rodinou mého přítele, kterou zbožňuju. Udělalo se mi najednou zle, takže mě přítel musel omluvit. Bylo mi to tak trapné!

Myslíš, že by pomohla nějaká edukace společnosti? Nebo nějaká forma začlení?
Brutus je, že někteří Crohnaři mají třeba částečný důchod a zvládli by při tom trošku pracovat. Nabídka prací je pro nás však omezená. Většinou jde o práce jako hlídač, prodavačka, uklízečka (což není z hlediska fyzické náročnosti úplně proveditelné), přitom můžeme nabídnout víc – svou hlavu. Já pracuji převážně z domova a je to neskutečná úleva. Můžu pracovat i na záchodě! Takové dojíždění hodinu do práce, přesedání na jiné spoje, to bere energii i zdravému člověku, natož nemocnému. Já si tím prošla jako každý, a cítila jsem se po pár hodinách v práci kaput. Tohle vnímám jako velký problém. Mělo by být víc pracovních míst pro lidi, kteří jsou nějak znevýhodněni. Zaslouží si začlenit do společnosti, ne naopak.
V České republice se lidé ještě občas dívají skrz prsty na nějak handicapované lidi. Působila jsem chvíli ve sdružení Pacienti IBD, což vlastně edukuje veřejnost v tomto směru. Přišlo mi to super, dostávat to do povědomí ostatních lidí. Je to potřeba.

Nicméně když mám jít někam do společnosti, a nakonec ze zdravotních důvodů nemůžu, tak to lidi dnes už dokážou pochopit. Dřív, když jsem dospívala, to tak nebylo. Právě v Praze, kam jsem se z maloměsta přestěhovala, jsem se s tím zatím nesetkala – že by na mě někdo koukal skrz prsty. Ve společnosti se nechlubím tím, že jsem nemocná, ale když se mě někdo zeptá, nemám problém o tom mluvit. Spíš to cítím v maloměstech, že lidé ještě nejsou úplně open-minded (otevření novým názorům, tolerantní, bez předsudků). Je to celkem paradox, na jednu stranu jsou Moraváci srdcaři, na druhou stranu jsem se setkala s tím, že ne každý to dokáže pochopit. Kolikrát mě hejtovali, že mám nějaké úlevy nebo výhody (třeba ve škole), ale to prostě není pravda. S tou úlevou/výhodou jde ruku v ruce nějaké omezení, nějaká bolest, či práce navíc. Každá mince má dvě strany.

Co bys chtěla v tom smyslu sdělit lidem?
Ať už jde o jakéhokoliv člověka, nehledě na to, zda je nemocný či ne, je důležité, aby k sobě byli lidi laskaví. Když potkáš někoho na ulici či ve službách (prodavač, číšník, uklízeč), nikdy nevíš, co má za sebou. Nevíš, co si prožil, jaký má den, jestli ho zrovna neopustil životní partner. Čím víc budou lidi laskaví, chápaví, otevření novým věcem, tím bude na tom světě líp.

Kdy tě napadlo, že bys začala pózovat před fotoaparátem? 
Já jsem byla fotogenická prý odmalička. Dokonce už v nějakých 9 letech jsem šla v Praze na casting. Šlo o reklamu na zubní pastu, ale nevybrali si mě. Pak jsem to nechala být. Jsem prcek a do castingovek jsem se netlačila. Zkusila jsem jednu na doporučení, neměli zájem, tím to pro mě haslo. Pokud na to nemáš centimetry, tak tě spíš nevezmou. Já mám necelých 160cm a navíc stále omezení – takže stát před foťákem x hodin vkuse by nešlo.

Zažila jsem i to, že na mě nemohli sehnat oblečení! I XS bylo pro mě jednu dobu velké. Teď už je to v pohodě. 🙂 Nicméně jsem začínala v roce cca 2012 společně s kamarádem, který fotil. On to měl napřed jako hobby, já taky. Pak jsem to zkusila i jiné fotografy. Najednou jsem měla třeba 10-12 fotografů kolem sebe, se kterými jsem spolupracovala. Co se týče mých foto úspěchů, tak bych vzpomněla focení s Pavlem Brunclíkem, což je celkem známý český fotograf. Moc milej pán, sedli jsme si na první dobrou. Má krásné fotky, dokonce už i maluje! Byl to zážitek s ním fotit. Občas ještě fotím, ale jen se známými, kamarády. Tam je to už totiž o nějakém vztahu a dlouhodobé spolupráci. Něco za něco. Pokecám s kamarádem, uděláme pár hezkých fotek a oba máme něco do portfolia. Můj sen kdysi byl být modelkou ve Victoria‘s Secret, ale odmítli mě v agentuře, tak jsem si řekla, že tohle asi není moje cesta. 🙂 Co se má stát, se stane. Nyní je pro mě primární soustředit se sama na sebe, rozvíjet své vědomosti nejen o zdraví, a v klídku si žít každý den podle sebe.

Může pro Tebe být fotografie nějakým způsobem terapií?
Určitě ano, protože na té fotce mohu být sama sebou nebo naopak někým úúúplně jiným! Já jsem fotku vnímala vždy jako umění. Když mě někdo oslovil, dívala jsem na jeho portfolio, zda je mi to sympatické nebo ne. Neměla jsem nikdy problém odmítnout fotografa, když mi něco nehrálo. Hodně dám na svou intuici. Jinak nemám snad žádnou fotku, za kterou bych se styděla, která by byla nevkusná či vulgární.

Co mohu a mohou pozorovat i Tví fanoušci na sociálních sítích, jezdíš na motorce. Jaké s ní máš plány či sny?
Počkej s tou motorkou, to bychom předbíhali… Já jsem začínala jako autař, milovník tuningu! Měla jsem vytuněného čtyřkového Golfa, poctivou jednadevítku, PéDéčko. Bylo to mé první auto. Nechala jsem v tom nejen já strašně moc peněz, nervů a srdce. Je to už pryč, srdce mi samozřejmě zaplakalo… ale pak přišla vysněná motorka! Lidi mi říkali, že na to nemám, ale já sobě i jim ukázala, že jo! A teď bych na chvilku odbočila ještě ke snu – cestování. Chtěla jsem cestovat po světě v nějakém karavanu, či koupit letenky a vyrazit někam do Airbnb. Zatím jsem nebyla schopna to zrealizovat skrz svoje nevyzpytatelné zdraví. V cestování se Crohn projeví nejvíc, tam je z části velká fyzická aktivita. Když to s ní přeženu, má to bolestivé následky. I na motorce musím opatrně. Kdybych jela 300 kilometrů vkuse, tak už to na sobě pocítím. Vrátím se domů, lehnu a jsem K.O.

Chtěla bych se se svou žabkou (tak říkám mé motorce) podívat alespoň po Čechách a na Slovensko. Jelikož má výfuk od Akrapoviče, tak v Rakousku by mě asi hnali. 🙂 Ideálně někde přespat přes noc, ve skupince s kámošema. Uvidíme, jestli se to povede. Každopádně moje vášeň pro motorky a auta je už od dětství… Ale až v roce 2018 jsem se hecla a se svýma 40kilama si udělala řidičák na motorku a koupila… tadáááá… Kawasaki Z300! Je to taková nezbedná motorka, jako já. Vezmeš za plyn a jsi pryč. Je to jen tříkilo, takže pro začátečníka ideál. 🙂

Na závěr našeho rozhovoru bych se tě chtěl zeptat na poslední otázku. Co bys chtěla sdělit našim čtenářům v tomto období?
Tím, že lidi byli nuceni zůstat doma, mohli sklouznout sami k sobě, uklidnit se od shonu tam venku, který je provázel. Zrelaxovat, porejpat se v sobě, zaměřit se na své priority a hodnoty v životě. Co chtějí dělat, jak to chtějí dělat. Na to, co má člověk rád – navíc když to přináší peníze, tak je to bomba! Většina lidí to tak asi nemá, že dostává peníze za to, co milujou. Já ale doufám, že se to změní. Myslím si, že krom toho být sám se sebou, je důležitý si udělat čas na svou rodinu, přátele a milované. Jsme společenští tvorové a ta láska, soužití a komunikace je základ pro spokojený život.

Dále to beru tak, že všechno v našem životě je nějaká lekce. A i v této situaci s covidem to byla lekce, lekce pro všechny. Český národ, nevím, kde se to vzalo, ukázal neskonalou solidaritu, laskavost. Všichni šili roušky, mnoho lidí to vozilo zadarmo do nemocnic, posílali to do Itálie… Lidi ukázali neskutečnou energii. Jen tak dál! Dalo nám to moc a příroda si oddychla. 🙂

Annie, děkuji ti za rozhovor.
Milí čtenáři, děkuji za vaši přízeň a těším se u dalších dílu rozhovorů.

Mario Sikora,
EFIAP, c**MoL, EHPS, ER-ISF

Fotograf, Lektor a Geek

Email: info@mariosikora.cz
Web: www.mariosikora.cz

Čas od času novinky...

v emailové schránce. Již Vám neunikne žádné dění, jako první budete mít zprávy z blogu, informace o workshopech, slevách a nových akcích.

Odesláno! Potvrď odběr v tvém e-mailu.

Pin It on Pinterest

Share This